Změny osídlení v pozdním středověku a raném novověku

Abstract

Tato disertační práce se zabývá problematikou transformací rurálního osídlení v pozdním středověku a raném novověku. Z pohledu archeologie usiluje zejména o hlubší porozumění pan-evropského fenoménu zanikání sídel, který je dosud stále málo poznaný. Jako metodologické východisko k tomu využívá dichotomii parole a langue jazykovědce F. de Saussura, která reprezentuje opozici událostí a struktur. Tento princip umožnil systematizovat mimořádně početný soubor různých příčin zániku osídlení s rozlišením mezi naracemi bezprostředních způsobů opuštění vsí a teoriemi, které stojí v pozadí celého procesu. Podle totožného metodologického východiska byla zároveň vymezena úloha archeologie. Ta je schopna pomocí progresivních technik detekovat bezprostřední způsob opuštění. Dokumentace stop lidských aktivit v areálech zaniklých sídel po jejich zániku umožnuje také definovat vágní termín "zaniklý" a specifikovat konkrétní vývoj určitého prostoru. Systematické studium vlastností sídel umožňuje odhalit náchylnost vesnic k opuštění, stejně jako prevenci vůči zániku. Autor usiluje o zahrnutí obou opozitních přístupů do jedné teorie a metodologie. Transformace sídelní struktury je studována na Rokycansku a Drahanské vrchovině. Podmínky pro zanikání jsou odvozeny z teoretického modelu. Vyhodnocení vlastností osídlení pomocí formalizovaných metod umožnilo specifikovat nedostatky sídel a naopak jejich kvality, které působily jako prevence vůči zániku. Výsledky indikují hierarchii všech elementů osídlení, které inklinují k centrální, periferní nebo marginální pozici. Vyhodnocená data nicméně naznačují, že samotné podmínky pro osídlení zanikání nezpůsobují, nastává tak až po "vychýlení rovnováhy" periferních nebo marginálních vesnic. Pro jeho uskutečnění musejí být navíc splněny další podmínky, které souvisejí s obnovou sídelní sítě. Konstatované závěry je nepochybně nutné testovat dalším výzkumem.