Madona velkomeziříčská mezi reformací a restaurováním

Abstract

Studie se zabývá tzv. druhým životem Madony z Velkého Meziříčí, gotické skulptury z druhé čtvrtiny 14. století, řazené do okruhu děl tzv. Mistra michelské madony. Pozornost je upřena na období sklonku 16. století, kdy sochu poznamenaly zásadní změny v souvislosti s reformačními ikonoklastickými událostmi, a poloviny 20. století, kdy proběhlo moderní restaurování v brněnské dílně bratří Kotrbů. Podkladem studie je nově objevená restaurátorská dokumentace z roku 1951, která odhalila, že socha byla v minulosti značně poškozena. Když se Madona z Velkého Meziříčí dostala do restaurátorské dílny, gotickou sochu připomínala jen vzdáleně, protože její trup byl skryt pod vrstvou nakašírovaného plátna a novější polychromie a tvář Madony byla zcela skryta pod mladší papírovou maskou. Část povrchových úprav bylo možné datovat do roku 1883, kdy byla uskutečněna první zaznamenaná oprava sochy, část zásahů byla ještě starší. Po sejmutí druhotných vrstev se ukázalo, že socha byla v minulosti příčně rozříznuta, měla vydloubané oči a zcela seřezané vlasy, což bylo považováno za důsledek úprav v období baroka a v 19. století. Poškození sochy však lze spojit s pramenně doloženým ničením kostelního vybavení farního chrámu sv. Mikuláše ve Velkém Meziříčí, k němuž opakovaně docházelo okolo roku 1600. K roku 1620 byl zaznamenán návrat „vyobrazení Panny Marie znesvěceného od heretiků“ do farního kostela. Vzhledem k odhalenému rozsahu a charakteru poškození je velmi pravděpodobné, že šlo o Velkomeziříčskou Madonu. Její v současnosti takřka dokonalý vzhled gotické skulptury je vlastně památkářskou interpretací, jež vznikla za spolupráce restaurátorů Heřmana a Karla Kotrbů, památkáře Miloše Stehlíka a historika umění Alberta Kutala.