Rozhodnutí Rady EU – žaloba České republiky ve světle rozhodnutí o relokaci a žaloby s ním související

Abstract

V prvé řadě se v příspěvku podává obecný rozbor rozhodnutí Rady EU č. 2015/1523 a č. 2015/1601, která byla přijata za účelem řešení migrační krize, stanovení relokačních kvót a řešení problematiky osob žádajících o azyl a jejichž motivem bylo zjevně poskytnutí mezinárodní ochrany těmto osobám z Řecké republiky a Italské republiky. Dále příspěvek předkládá vymezení základních pojmů souvi sejících s uvedenou řešenou problematikou, zejména pojmů azyl, azylant, relokace, relokační nařízení, dublinský systém apod. Z hlediska podstaty rozebírané materie jsou v příspěvku především nastíněny základní kontury Lisabonské smlouvy, příčinná souvislost mezi přijetím Lisabonské smlouvy a právní závazností relokačních kvót pro členské státy EU, zásadní změny právní úpravy, které Lisabonská smlouva přináší, zejména v podobě hlavy V Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též „SFEU“), kde se nově zavádí sdílené kompetence v oblasti azylu, migrace, ochrany vnějších hranic a policejní a justiční spolupráce v trestních i civilních věcech. V návaznosti na uvedený výklad je pak v příspěvku rozebrána jednak žaloba směřující proti České republice, kterou dne 22. prosince 2017 podala k Soudnímu dvoru Evropská komise, a to z důvodu údajného porušení povinností přijatých Českou republikou v oblasti relokací, a jednak proces této žalobě předcházející. Kromě toho je též rozebrána žaloba, kterou se Maďarská republika, Slovenská republika a Polská republika (v postavení vedlejšího účastníka) domáhaly toho, aby Soudní dvůr rozhodnutí Rady EU přijaté dne 22. září 2015 pod č. 2015/1601, stanovující povinné migrační kvóty pro členské státy EU, zrušil.