KAM VEDE TA CESTA?

Abstract

Ve své práci využívám hračky, jako symbolu představujícího produkt, ke kterému si, jako k neživé věci, člověk vytváří první osobní vztah. Snaha o podchycení lidské mentality a budování návyku k produktu je dnes zcela legitimní a oficiálně podporovaná. Hračka, ikona, idol, prezentovány reklamou, před kterou není úniku, a my se skrze nové technologie a legislativní benevolenci dobrovolně vystavujeme nepřetržité propagační masáži. Lidské smíření se s konzumováním téměř všeho všemi možnými způsoby s sebou přináší vzrůstající poptávku, touhu, chtíč, jenž je motorem této mašinerie. Základním problémem není vytváření bez-hodnot, ale jejich přijímání. Nemluvím o záměrné degradaci environmentu, ale o ignoraci a lhostejnosti v souvislosti s uspokojením naší touhy. Topíme se v přílišném množství informací a nejsme schopni je kriticky a analyticky přijímat, příjem těchto informací máme tendenci vyhodnocovat cestou co nejmenšího odporu a s co nejmenší zátěží. Chatrná bdělost a pohodlnost vytváří prostředí pro vznik "skládky" v našich hlavách, vznik sedliny jednorázových a účelových hodnot. Přežití člověka se stalo závislým na pumpování surovin planety, které jsou rozmělňovány do každodenního štěstí. Tato radost z drancování a plýtvání je ospravedlňována a upevňována společenskými a spotřebitelskými normami. Nadprodukce jednorázového zboží se stala trendem a vznikl model vytvářet produkty, jež jsou předurčeny k opotřebení v co nejkratším čase, za cílem co nejrychlejší obměny. Cesta od suroviny k odpadu je tak stále přímočařejší a stádia užitku jsou co nejefektivněji redukována. Cyklus těžby, výroby, propagace a spotřeby je pak jen vzorcem použitým k těžbě z lidské existence. Člověk samotný se stává zbožím, ze kterého je snaha získat co největší zisk od jeho vzniku až do jeho úplné konzumace. Stírá se hranice mezi spotřebujícím a spotřebovávaným. Pro ztvárnění úvah jsem si vybral skládku, shromaždiště nepotřebných či nechtěných člověkem vytvořených předmětů. Odpad, kterému je věnován další prostor existence nad rámec své funkce. Tento nekontrolovaně vytvořený prostor funguje jako přenesené místo úpadku. Použit věci pro konkrétní účel a záhy ignorovat jejich existenci. Zde nacházím paralelu s rolí dnešního člověka zmítajícího se ve společenském marasmu. Nový smysl odpadu, který ztvárňuje objekt, pramení z nesmyslného jednání jeho tvůrců. Člověk dokázal vytvořit něco téměř nesmrtelného, skloubil zánik s věčností, který bychom mohli nazvat jeho odkazem. To dokládá naše schopnost přeměnit po miliony let izolované látky, díky čemuž, vůbec mohl vzniknout zázrak, jako je život, v každodenní jednorázové potěšení. Potěšení, které zároveň nechává dusivou stopu pro všechny a všechno, i všemu, co přijde po nás.