Kupní smlouva uzavřená se spotřebitelem distančním způsobem

Abstract

Předkládaná diplomová práce se zabývá tématem kupní smlouvy uzavřené distančním způsobem se spotřebitelem. Česká legislativa prošla v posledních dvou letech značnými změnami. Tyto změny byly zapříčiněny přijetím zákona č. 89/2012, občanský zákoník. Do OZ byla implementována směrnice 2011/83/EU, o právech spotřebitelů. Hlavním cílem této práce je popsat čtenáři problematiku kupních smluv uzavíraných pomocí prostředků komunikace na dálku. Autoři si na začátku práce položili dvě otázky. První otázka byla, zda stávající právní úprava ochrany spotřebitele je dostačující a druhá otázka byla, zda implementace směrnice 2011/83/EU byla provedena správně. K zodpovězení těchto otázek byla použita metoda komparace s předchozím občanským zákoníkem a s německou legislativou, zejména s BGB. Práce je rozčleněna do šesti kapitol. Pro lepší porozumění použitých termínů v této práci, obsahuje první kapitola jejich vymezení. Následující kapitola obsahuje informace o aktuální legislativě o kupních smlouvách uzavřených distančním způsobem. V této kapitole bude čtenář také seznámen se změnou v principu harmonizace, na které jsou založeny směrnice EU, z minimální na úplnou. Třetí kapitola se zabývá předsmluvní informační povinností a uzavřením smlouvy. Sdělení, které musí podnikatel před uzavřením smlouvy spotřebiteli sdělit je jednou z nejdůležitějších ochran poskytnutých spotřebiteli v oblasti distančních smluv. Zákonodárce vymezil dva typy informační povinnosti. První je informační povinnost obecná a druhá je speciální pro distanční smlouvy a smlouvy uzavřené mimo prostory určené k podnikání. Dle české právní úpravy je nutné na kupní smlouvy uzavřené distančním způsobem použít oba druhy informační povinnosti dohromady. Čtvrtá kapitola se zabývá tématem práv a povinností smluvních stran distanční kupní smlouvy. Je následována pátou kapitolou o odpovědnostních vztazích těchto smluvních stran. Zejména je v této kapitole upravena odpovědnost z vadného plnění a záruka za jakost. Rozebírá se zde i otázka, zda OZ i nadále obsahuje dvouletou zákonnou záruku či nikoli. Závěrečná kapitola je věnována odstoupení od distanční kupní smlouvy. Spotřebitel má právo na odstoupení od této smlouvy ve lhůtě čtrnáct dnů. Toto spotřebitelovo právo hraje hlavní roli v jeho ochraně. Na samý závěr jsou odpovězeny otázky položené v úvodu práce. Dále jsou také navrhnuta některá zlepšení pro oblast spotřebitelského práva. Autoři práce považují stávající právní úpravu za více méně postačující, neboť poskytuje spotřebiteli dvě základní formy ochrany odstoupení od smlouvy a předsmluvní informační povinnost ze strany podnikatele. Ohledně implementace je shledán názor, že mohla být provedena lépe a je zákonodárci navrženo, aby si vzal příklad z německé právní úpravy.